Dnes, kdo nemá učet na Facebooku, jakoby nebyl. Byl jsem v obchodě, sdílím polohu. Měli pivo v akci, sdílím. Zapoměl jsem koupit rohlíky, sdílím. Honba za maximálním počtem lajků je jako droga proto abych sdílel další a další myšlenkové pochody. A právě myšlenkové pochody některých jedinců jsou tak hluboké, že jsem začal přemýšlet o tom, zda jsem ještě normální, když jsem členem této sociální bubliny. Někteří došli tak daleko, že si mezi sebou snad i píší v restauraci u jednoho stolu.
Udržovat kontakt v takové síti je jistě užitečné pro rychlou komunikaci, ale řešit věci veřejně, které by měli zůstat doma nebo mezi čtyřma očima, mi přijde jako druh exhibicionismu. Budiž, každý máme nějakou úchylku, ale mě to opravdu nezajímá. Stejně tak mi přijde neslušné hledět do telefonu při návštěvě nebo schůzce. Nechci být nějak zajímavý tím, že nemám ty facebóky, ale tím jak Facebook formuje myšlení lidí, aby to co nejvíc vyhovovalo Facebooku, mi vadí.
Preferuji osobní kontakt. Kdo chcete, rád Vám otevřu dveře, zavolejte, ale mluvte se mnou a ne přes timeline.
Děkuji, že přijdete nebo zavoláte. Zkuste to, nic na tom není.
Comments are closed